„Jak myslíte, že se cítím, když občas poskakuju a tleskám přitom rukama? Asi vám připadám náramně šťastný a dočista bezstarostný. Když skáču, moje srdce se upíná k obloze. Tolik si přeju s ní splynout, až jsem z toho celý pryč.  Při skákání si uvědomuju svoje nohy a při tleskání zase ruce a vůbec celé svoje tělo, což mi dělá moc dobře. A proto tedy skáču, ačkoliv nedávno jsem si uvědomil, že je tu ještě jeden důvod. Moje tělo totiž silně reaguje na pocity smutku nebo štěstí. Když se mi něco takového přihodí, je to pokaždé jakoby mě zasáhl blesk – okamžitě celý ztuhnu. Tím nemyslím, že se přestanu hýbat. Spíš jde o to, že se najednou nedokážu hýbat tak, jak chci. Takže když začnu poskakovat, je to jako kdybych ze sebe setřásal provazy, které mě svazují. Když skáču, připadám si lehčí. To, že se přitom tolik upínám k nebi, je možná proto, že se toužím stát ptákem a odletět někam daleko.

V jednom kuse svazujeme sami sebe, nebo jsme svazováni někým jiným. Jsme jako ptáci v kleci, kteří nemohou než pípat a poskakovat. Chtěl bych letět modrou oblohou někam daleko a mávat přitom křídly ze všech sil.”