Cestování je úžasný způsob, jak získat nadhled. Je to odpočinek od rutinního prostředí a prostor pro nové myšlenky.
Stále dokola si to uvědomuji a toužím po cestování každou chvíli.
Vždycky mám strach z neznáma, ale představa nehybnosti je daleko odstrašující.
Cestuji po Praze, po Čechách, po Evropě, po celém světě.
Cestuji uvnitř sama sebe.
Objevuji.
Bavím se.
Žiju.
Co se nehýbe, nežije.

Na jednu svoji velkou cestu jsem vyrazila v roce 2015.
Zimní semestr toho roku jsem strávila na erasmu v polském Gdaňsku.
Jeden podzimní večer jsem tam zažila cestu podobnou té Karkulčině.
Říjnová cesta z lekce jógy byla od počátku trochu riskantním rozhodnutím.
Lekce skončila v devět a až poté jsem zjistila, že autobus zpět do centra nejede. Ve skutečnosti možná i jel, ale touha jít domů pěšky neznámou krajinou, mě úplně přesvědčila, že nejede.
Je to ta touha, která nás táhne na cestu i přes možné nebezpečí. Protože můžeme něco obejvit, něco zažít.
Bála jsem se. Světla na cestě moc nebyla. Rozpadlé domy, strašidelné stromy, jezero vyluzující zvuky...občas nějaký štěkot a černá kočka přes cestu.
Pocit strachu byl intenzivní stejně jako pocit vzrušení.
Intenzivně jsem také cítila, že potřebuji fotit.
Vznikl dokument, který není přikrášlený. Je prožitý a autentický.
Člověk musí vyrážet na cesty stále znova a znova. Hledat svoji pravdu a utvářet si názory.
Cestujme a objevujme vlastní cestu.

Fotky z cesty zde: https://typopiknik.cz/karkulka.html